Dýně

Dřív byl Fanda
samá švanda,
teď se jen kaboní.
Jak to bývá
jednou u píva,
všechno vyžvaní,
když nejlepšího kamaráda prosí o radu:
„Víš, tchýně je tyran, bydlí jen přes zahradu.
Kecá, radí,
čmuchá, slídí,
oči má i vzadu…“

„Fando, na tchýni
vem velkou dýni
a do té pak vydlabej
pěkně z vršku
hroznou držku
a svíčku do ní dej…
Já ji pak v noci vyděsím, to bude rej,
ty ji zachraň a budeš zeťák milovanej.“
Pak nad pivem
a pod jeho vlivem
nápad domyslej.

Tak se stalo
a pivo je dalo
opět večer do formy.
Teď dva cvoci
o půlnoci
pod rouškou tmy
vážou větev ke komínu a dýni na ní.
A z podkroví se ozývá strašné chrápání.
Tchýně řeže
pěkně vleže
a větev se naklání…

Franta dole
ve stodole
ani nedutá.
Pepa kvílí
a za chvíli
tchýně procitá.
A když spatří dýni, je zralá do ústavu,
petrolejku rozsvěcí v sotva příčetném stavu.
A jak tak ječí,
bere ztečí
tu divnou žlutou hlavu…

Ječí děsně,
trefí přesně
a petrolej zahoří.
Vítr v kalupu
starou chalupu
do plamenů ponoří.
Fanda běží rychle hasit, bere to přes hnůj,
tchýně skáče, jasně, chce pryč, stůj co stůj…
Střetnou se spolu
jak letí dolů
do hnoje ho zaboří.

Dostal dýní
chytil tchýni
a vzdal se bez boje…
Teď půlky její
hlouběji
Fandu sunou do hnoje
Baba se směje, byť přichází o poslední židli,
Fanda se dál noří do smradu vedle vidlí…
Jímá ho hrůza,
že ta čůza
u nich od teď bydlí…

A co Pepa? Ten se ztratil jak z bordelu panic.
Hvízdá, kráčí nenápadně, jako že nic…