Bouřky se k nám ženou z dáli
a kdo ví, jestli někdy zmizí,
přesto toužím, abychom se smáli
a smích byl náš a nebyl cizí.
Vidíme špičky ledovců,
kdo z nás ví, co je pod hladinou?
Nechci strach vdov a vdovců
sžírající se vlastní vinou.
Cesta je zarostlá, my znavení,
kolem sníh, led a kamení…
Ale přijde jarní tání
a my dojdeme za ty hvozdy,
kde padají hvězdy
a plní tajná přání.
Smysly jsou drze subjektivní,
duše živé a stále se mění,
dohody smíru jsou naivní,
rozum pánem dávno není.
V zoufalce se promění
pod dojmem cesty nekonečné:
Co včera má příchuť řešení,
dnes je banální, nebo směšné.
Cesta je zarostlá, my znavení,
dráždíme svá zranění.
Ale přijde jarní tání
a my dojdeme za ty hvozdy,
kde padají hvězdy
a plní tajná přání.
Přetahujeme se na rozcestích.
Kudy se dát? Kudy jít?
Jde o lásku, jde o štěstí,
jak ho uchopit, jak ho vzít,
aby neproteklo mezi prsty.
A nechceme ho mít každý zvlášť,
tak volíme zarostlé cesty
schovaní pod jeden plášť.
Cesta je zarostlá, my znavení,
hledáme symboly a znamení.
Ale přijde jarní tání
a my dojdeme za ty hvozdy,
kde padají hvězdy
a plní tajná přání.
A na tom hvězdném pozadí
nám moudré noční sovy
gesty nebo slovy
dobře poradí.
A ty ráda budeš mou,
a já rád budu tvůj,
přitom každý budeme svůj
a projdeme tou tmou.