Zákulisí duše mé
je pravda a víra,
pro ni nemusím se tě, bože, ptát.
Pro poznané a tušené
má ruka zbraň svírá
a vím, že budeš za námi stát.
Každý den a každou noc
ve tvou sílu věřím
a hájím tvou čest i čest svou.
Volám tebe na pomoc,
jen tvým pohledem měřím
tu nepřátelskou luzu žoldáckou.
Slzy padaj do mraků,
o větve se tříští,
krutá daň za první zpoždění.
Uniformy žoldáků,
úlet věcí příštích,
můj pád k zemi moje zatmění.
Osud si mě nehýčká,
když dneska mou krev,
lačně pije slunce bitevní.
Zapadá mi za víčka
a andělé už zvou mě
na mojí cestu poslední.
Jsem dezertér, co dopustil se zrady.
Umírám, čímž utíkám z boje.
Ach bože, cítím, že jsi tady,
hledám cestu do tvého pokoje.
Mé vzpomínky se tříští
na tisíc malých střípků,
co bylo, zpátky probíhá.
Ode dne na bojišti
až k pohádkám malých skřítků
jak bažinou se tím probírám.
A v tu chvíli anděl můj mě raní,
když šmahem sčítá
všechny ty, kdož sešli mou rukou.
Ta krev na mých dlaních
i ta se započítá.
Jsem jak věc s prošlou zárukou.
Jsem dezertér, co dopustil se zrady.
Umírám, čímž utíkám z boje.
Ach bože, cítím, že jsi tady.
Když vcházím, ptáš se: „Kdo je?“
„To jsem jen já. A nevím si rady,
jsem-li anděl nebo duše plná hnoje.“