Mít duši tak jednoduchou
jako jsou krajinky a postavy
v písních Honzy Nedvěda,
vše bych zvládnul levou rukou,
černé můry, divné stavy
nic by pro mě nebyla věda.
Jenže mou duši při zrodu hnětlo
více rukou různého vzhledu,
má duše je jako světlo
dvojaká dle úhlu pohledu.
Mít svou duši pozitivní
jak Američan v Americe
takovou tu lehkou happy.
Všechny černé pocity v ní
hodil bych do popelnice
a nezbyly by ani střepy.
Jenže má duše je těkavá látka,
má duše je múza ryzí,
má duše je stará skládka,
ze které nic nezmizí.
Mít duši jak pravý křesťan
plnou té pevné víry,
že si jednou v ráji zatančím.
Pnula by se jako břečťan,
nebyl by v ní kousek sýry,
vyhla by se svodům satančím…
Jenže má duše si bere síly
od dávných pohanských bohů
má duše jsou skřítci, víly
i temné tóny lesních rohů…