Emilie

Emilie

Ve stáji Emilie
koně myje
v rouše Evině.
Potom lehce
sedlá hřebce
tváříce se nevině.

Když na sobě nemá nic,
vydá se do ulic.

Všichni lidé zhusta
otvíraj ústa.
Cosi špitají,
brejle leští,
kdekdo věští
co potká jí.

I syn radního z města
zapomněl kde je cesta.

Jó Emilie má divokou povahu.
Teď se syn radního kutálí ze svahu,
on totiž zkoušel zrovna novou yamahu
jó Emilie má divokou povahu…

Místní malíř Vinklář
je krajinkář.
Ten se ukloní
jak se patří,
když spatří
krásku na koni.

Písni stačí dva tři takty
a krajinkář maluje akty.

Jó Emilie má divokou povahu,
bláznivé nápady, drzost a odvahu,
že se i štětce staví do pikantních tahů.
Emilie holt má divokou povahu.

Ti, kdo pohoršeni byli,
tasej mobily
a volají strážníka.
Ten hned dorazí
a všechny zmrazí,
když jim říká:

„Z tý krásy vlhnou oči,
vždyť vypadá jak Nšoči.

Jó Emilie má divokou povahu
a já tu nebudu jak trotl pískat na výstrahu.
Navíc každá recese stojí za námahu
a Emilie holt má divokou povahu.“

Jó Emilie má divokou povahu.
I ten čechoameričan v mercedesu, co jel na Prahu,
dupnul na brzdu, až prošlápl podlahu:
„Tohleto mi nemít ani u nás v Utahu…“