V nebi pod mraky na malém pódiu
jsi při intimním světle,
dala ústa k flétně.
Ta zazvonila v lehkém opiu
jako ledová tříšť ve skle.
S grácií měníš doby,
mně líto bylo by,
kdyby my unikly lesklé
tóny znějící tak čistě.
Tvá ústa jsou poklad
a tvůj prstoklad
působí tak jistě
v tanci něžně divokém.
Mně napjaly se svaly,
když tvé prsty hrály.
Díváš se po mně svým okem
a náhle měníš své moderato
na allegreto,
bláznivé je to,
alespoň rozumem vzato
a v mracích zatím těžkl sníh.
Další tóny prořízly tmu
v sugestivním rytmu
a já se náhle ztratil v nich.
Vše kolem mě mizí zhola.
Tvým accelerando
jsem teď hnán do
závěrečného sóla.
Celý můj svět uvnitř ztich‘.
Dál hraješ bez rozpaků,
až z černých mraků
rozletěl se bílý sníh
a padal do tvých vlasů
a padal na tvé tváře,
jak polární záře
do věčnosti času.