S paní Knoblochovou jako mladý hoch
doučoval jsem se sloh.
Peskovala mě, že jsem lenoch
a sešitů jsme popsali stoh.
Měla postavu antických soch…
Na ní krásných oblin kopečků a ploch…
Jednou řekla: „Doufám, že nejsi slaboch.“
Srdce mé změklo na tvaroh.
A když se svlékala, tak „oh“,
bylo to jediné, na co jsem se zmoh‘.
Když mě unášela desítkami poloh,
šeptala: „Neřekla bych že máš tolik vloh.“
„Co je zač ten neznaboh?“
zařval ve dveřích pan Knobloch
a jako rozzuřený hroch,
vtrhol medzi nás dvoch.
Rval se jako australský divoch.
Obsadil jsem jeho brloh.
Letěl jsem na zeď, letěl jsem v roh,
čekala mě nemocnice a jeho loch.
Tam mu ještě mnohokrát vyrostl paroh,
tudíž stejně moc si nepomoh‘.
A já se dále doučoval sloh.
Uznejte: Co jsem se tak doučit moh‘?