Juan Antonio Pedro
Jose Valderama
ač bylo velký vedro
jednou časně z rána
Dona Benitese
vyzval na souboj
a tam v lese
vypukl nelítostný boj.
Každý z jedné strany
do lesíka vešel
ať se štěstí přikloní
na stranu tu či tu.
Ptále-li se, proč daný
souboj takto vzešel,
jde přece o ní
o seňoritu Conchitu,
Seňorita se vdá
zítřejšího dne,
kdo jí prsten dá
bitva rozhodne.
Leč ta vyústila
v nezvyklé řešení.
Když to seňorita uslyšela,
přemohlo ji zděšení.
Juan Antonio Pedro
Jose Valderama
myslel na její ňadro,
a tak houby rána.
A Don Benites
myslel na její nohy,
proto ani dnes
nenašel pro souboj vlohy.
V přátelském gestu
si na louce řekli: „Dík,“
když zastoupil jim cestu
rozzuřený býk.
Sklonil svoje rohy
a byl rychlejší.
Zásah mezi nohy,
oba dva jsou bělejší.
A teď mluví hlasem
dávných eunuchů.
Tohle se nevyléčí časem
už žádné juchuchů.
A vesnice je nevelká,
to pro seňoritu není dobré.
V nedohlednu veselka…
Smutně končí naše Paso Doble.