Pes

Pes (Ego v. Id)

K mému bytu se zatoulal pes,
špinavý, vychrtlý, hrůza a děs.
A i když jsem se bál,
že na mě vyjede, že na mě skočí,
ale měl takové smutné oči,
že jsem ho pustil dál.
Bůhvíproč se tváří, že je můj.
Říkám mu: „Zatím v chodbě stůj,
máš zablácený pracky…“
Dám mu napít, vykoupu ho ve vaně,
sežere mi všechen chleba a tváří se mazaně.
Pak přijdou první facky.

Vidím mu na očích, že pikle kuje.
Proběhne se bytem, všechno označkuje,
a klidně si lehne na gauč.
Postel, koberec, stůl i židle
všechno po něm utírám a křičím: „Tydle
manýry se odnauč.“

Za pár dní mě pokouše, zdevastuje byt.
Jsem z něho zoufalý a není se kam skrýt.
Došla mi trpělivost.
Čapnu ho za krk a vyhodím z bytu:
„A neukazuj se už nikdy tu,
nechoval ses jako host!“

Zabouchnu dveře a pak se otočím
on sedí za mnou a blbě se tlemí.
Jdou na mě mdloby. Vlastním očím,
vlastním očím, nechce věřit se mi!!!

Rozbiju mu o hlavu malovanou vázu,
zavyje bolestí a prská krev.
Zuří bytem a šíří zkázu
a všude zní jeho příšerný řev….

Cítím se před ním jak v Adamově rouše,
když se mu zachce, tak mě kouše.
Navíc každým dnem
stává se větším a větším.
„Odejdi, prosím,“ už před ním klečím.
Ne, my dva se nedohodnem.

Nechovám k němu příliš citu,
ani když jsem pochopil, že je součástí bytu.
A potom někam zmizel.
Nevím ale kam, a tak si hlídám nohy,
může mě kousnout odněkud ze zálohy
a v tom je ta svízel.