Tak vám píšu psaní.
Vám, milé děti,
můj čas už letí.
Asi jste naštvaní
na starého tátu,
co si našel novou
ženu mladou
z jiného státu.
Juliette … Juliette
mladší o třicet pět let.
Já vím, že nehlídám
vnoučata a tak
a že mi slábne zrak.
Svůj podzim prožívám,
ale pochopte přeci:
Od smrti mé ženy
jsem žil uzavřený
tři roky jak v kleci.
Až Juliette, až Juliette
změnila můj život v let.
Žili jste si pro radost
a pro své rodiny.
Já ani v jediný
nebyl vítaný host.
Táta nebyl ani do počtu.
Vím, občas byl zájem,
když vám přispěl na nájem,
či jinak do rozpočtu.
Až Juliette, až Juliette
dala mi nadhled.
Já prodal byt a plách´
a vaší přízeň ztratil,
když jsem všechno utratil
ve světě na cestách.
Ode mne dědictví,
vím, neuvidíte
a o to nejvíc jde,
zároveň o nic víc.
Tak vám píšu z Paříže:
Popřejme si zdraví
a štěstí, to se ví,
a ať se daří, že?
Juliette není bohatá,
ale vše platí, hrdá je.
Nebudete mít žádné výdaje.
Ahoj váš táta
a Juliette a Juliette
P.S.: Nečekám od vás vděk.
I já platím draze.
Jen, prosím, zanechte fráze,
že na něco nemám věk.