Když duše je znavená, (E)
rozkošně lehce na (D)
vlnách nesena, (A)
pak nicotou je spasena. (Am, Em)
Loď moje splynula (Em)
s mořem a zahynula. (D, A)
Shoď s vlnou poslední (Em, D)
tíhu dní. (A)
Chrám na věčnosti (Em, D)
smaže skutečnosti. (A)
Znám všechno i nic, (Em, D)
co si přát víc? (A, E)
A už vůbec nic nechceš být.
Jsi mořem, jsi svatý klid.
Nic ti ho nemůže vzít,
jen ty sám, začneš-li znovu snít…
Slast ze všeho, co není,
se potom náhle změní
v past a ten klid a ticho
je monotónní psycho.
Řve v tobě a křičí.
Máš pocit, že tě zničí.
Břeh je v nedohlednu,
asi se zase zvednu…
Ref 1: Má to jednu vadu: (Em, C, D)
Když první touha zavěje, (G, C)
jednota se zachvěje. (D, A)
Cítíte jak zradu: (E, C, D)
Co dřív byla naděje, (G, C)
to dneska špatně je. (D, A)
Ref 2: Sám sebe kradu z ráje,
kde se nic neděje,
chyťte si mě, zloděje.
Z nebeského hradu zlá je
propast, kde zle mně je.
Vyhlížím, kde další země je…
Ať už planeta či částice
toužíš, toužíš velice,
mít své hranice,
zmrznout, či spálit se…
„Dost!“ ozval se hlas dávný
a já tu jsem otravný
host, jež tolik touží.
Moře se stává louží.
Proč to tolik láká?
Ve mně se smráká.
„Skoč,“ zašeptalo cosi.
Z louže je kapka rosy
Ref 1, Ref 2
Hrad se boří a já
nevidím žádný maják.
Zvrat kola osudu:
Kdo jsem a kým budu?
Už zapomínám
a ostré světlo vnímám.
Kuš… Ubrečené klení
a bolest narození …. mám