Původně jen ten park a stromy
okolní malovat chtěl
a pak se mu rozsypal na atomy
jeho svět, když tě uviděl.
Stojíš mezi slunkem a jím,
šaty letní máš teď tak průhledné.
V úžasu hledí a dech tají.
Se skicákem za keř usedne.
Tančíš svůdně a lehce,
sluncem a větrem odhalovaná.
Ten blázen skicuje a tolik tě chce,
jeho mysl už je spoutaná.
Až obraz namaluje, pak tě osloví.
Věří, že srdce tvé tak získá jen.
Ale ten obraz jsou jeho okovy
a ty jsi jediná ze všech žen.
A jen stíny a jen světla
jen náčrty a obrysy
Čirá vášeň mu rozum smetla
šílí a nemá potuchy, kdo ty jsi…
Každou noc mu do snů přicházíš,
tělo svůdné nad hlavou svatozář.
Když spí, je z tebe v extázi,
když bdí, nevystihne tvojí tvář.
Tvá krása nad každou vítězí.
Jiné není, nic s ním nehne.
V noci se poutá tvými řetězy
a nad plátnem sedí ve dne.
A jen stíny a jen světla
jen náčrty a obrysy.
Čirá vášeň mu rozum smetla
šílí a nemá potuchy, kdo ty jsi…
Jeho vnitřní animu
měníš ve svou podobu.
Klapky na oči padly mu
a vidí jen svou osudovou sukubu.
Už tolik podzimů a předjaří
mačká náčrty a trhá plátna.
Tvá podoba se mu nedaří
barvy smutné, kompozice špatná.
Dřív maloval okolní svět,
teď je všechno naruby.
Je z něho nervů změť
a kreslí jen křivky své sukuby.
A jen stíny a jen světla
jen náčrty a obrysy.
Čirá vášeň mu rozum smetla
šílí a nemá potuchy, kdo ty jsi…
Jeho vnitřní animu
měníš ve svou podobu.
Klapky na oči padly mu
a vidí jen svou osudovou sukubu.
Jen stíny a jen světla
a jen náčrty, jen obrysy,
rozlité barvy, zmačkaná plátna
– jako vzpomínka na kdysi.
Němé stíny, vyčichlá světla,
hluché barvy a obrysy,
zmačkané skici, spálená plátna
a živé vzpomínky na kdysi…