Příští týden se budu ženit. Moje nastávající je mladá, chytrá a má nádherné romantické jméno Karin. Nedá se říct, že je krásná. Její nos a zbytek obličeje prostě nejdou moc k sobě, ale jak říká kamarád Slávek, krásná holka to je jen ku zoufání a ku žárlení.
A já Karin miluji a nevyměnil bych ji za nic na světě. Pro mě je dokonalá. Nemá žádnou chybu. Její okolí si sem tam stěžuje na to, že nikoho svou výřečností nepustí ke slovu, ale mně to naopak vyhovuje. Já nikdy nebyl žádný mluvka, takže když jsme byli jen ve dvou, jako například tento víkend na tetině chatě, byli jsme dokonalý pár.
Po roce a půl chození jsem už navíc měl zmáknuté její myšlenkové pochody, takže když mluvila, v pohodě jsem ji stíhal vnímat. Zároveň po mně chtěla, abych jí pouze potvrdil její myšlenku, teorii nebo pocit, který ji v danou chvíli obestřel. Mělo to ten efekt, že jsem se postupně naučil v jejích monolozích včas zapnout svou pozornost, aby nepoznala, že ji v podstatě poslouchám na nějakých 20%. Já si mohl přemýšlet o svých věcech a byli jsme spokojeni oba. Když jsem se zaposlouchal, opravdu málokdy mě překvapilo, o čem mluví.
Ale výjimečně se tak stalo. Stejně jako když jsme v neděli večer seděli ve vlaku cestou z tetiny chaty. Společně s námi seděl v kupé postarší klimbající chlapík. Karin se mě zeptala, co si myslím o lidových léčitelích, já jí řekl svůj názor, že záleží kdo to je, a že se nedají házet do jednoho pytle, a ona plynule přešla na to, že její kamarádka Zuzana rovněž navštívila jistého léčitele Řeháčka.
Zeptal jsem se z jakého důvodu a Karin spíš než že by odpověděla, pokračovala ve svém monologu: „Já už na gymplu si pamatuji, jak Zuzka… ehm, to víš, že já a Zuzka se známe od gymplu, viď?“
Přikývl jsem. V tu chvíli jsem věděl, že mám klid na své vlastní myšlenky, protože Karin přidala ke svému vyprávění i obvyklá rozevlátá gesta: „Zuzana za ním zašla kvůli tíži, která ji sedí za krkem už několik let…“
Mou mysl pro změnu tížil jeden z mých podřízených, respektive jeho přístup k práci. Leoš nebyl špatný chlap, byla s ním legrace, ale na práci kašlal pěkně z vysoka a někdy, ne příliš často ale přece, přišel do práce lehce ovíněn.
Znovu jsem se zaposlouchal do Karinina monologu: „Celé se jí to prohloubilo, když se přestěhovala do Libně, to je fakt hrozná čtvrť…“
Vycítil jsem příležitost se trefně zapojit a řekl jsem: „No jo, to už Jiří Dědeček zpíval v jedné své písni: Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti, kdo sem večer zajde, ten je synem smrti…“
„No přesně,“ přikývla spokojeně Karin a já měl další minutku na své úvahy. Leoše však bylo těžké jen tak vyhodit. Měl na krku hypotéku a manželku s dvouletým děckem. Bohužel mé domluvy nepadaly na úrodnou půdu. V podstatě zneužíval toho, že jsme se znali už skoro pět let a tykali jsme si. Jenže… Ostatní kolegové vědí, jaký je a co dělá. Opravdu nad ním nemohu zavírat oči.
Vlak zastavil mezi poli, protože návěstidlo, jako se stávalo celkem často v tomto úseku, bylo na „stůj“. Otevřel jsem okénko, aby se kupé trochu provětralo.
Své radary jsem opět zaměřil na Karin. Její ústa společně s rukama říkala: „… ale v podstatě jí to reálně znemožňuje najít si partnera. Vždyť si vem, naposledy chodila s tím Robertem. A to už je skoro rok… ne… počkej, to už je víc jak rok.“
Na Roberta jsem si vzpomněl, tak jsem zareagoval: „Robert… to byl ten taxikář? Jak jsme s nimi byli párkrát na kulečníku?“
„Jo, ten…“
„Tak… stejně se k sobě nehodili…“
„Jak tohle můžeš říct?“ zeptala se Karin trochu naštvaně.
Ojoj… tohle jsem neměl vypustit z pusy, safra. Rychle jsem přemýšlel, jak z toho ven: „No… myslím to tak, že… Zuzka je chytrá ženská, zatímco Robert byl takový pařez a blbec.“
„Ale to není pravda,“ rozčílila se Karin ještě víc, „vždyť si vezmi, jak se vyznal v historii…“
Robert mi byl úplně jedno, ale musel jsem svůj názor nějak podpořit: „V historii? Ale to je asi tak jediné, v čem se vyznal. Díky tomu, že pořád čuměl na televizní dokumenty. Ve všem ostatním je… no dobře… nebudu říkat blbec, ale třeba nevzdělanec…“
Karin nakonec neochotně připustila: „No… to máš asi pravdu,“ a větou: „to ale není tak úplně podstatné,“ se vrátila do svého předchozího módu, k Zuzce a k tomu, jak bydlí v Libni.
Ještě jsem Karin na něco přikývl, ale myšlenkami jsem byl už jinde. Srdce se mi rozbušilo nadšením. Dostal jsem nápad, jak to s problematickým Leošem vyřešit. Nedávno mi paní Kovářová, což je vedoucí vedlejšího oddělení podobně jako já, říkala, že má na pracovišti bejvalku svého muže. A že má problém měřit jí stejným metrem jako ostatním. Ta dotyčná a Leoš dělají velmi podobnou práci. Kdybychom se s Kovářovou domluvili, že pracovníky prohodíme, mohlo by to mnohé vyřešit. Leošovi řeknu, že ona za alkohol už někoho vyhodila a třeba si dá pozor. A když ne, já nebudu ten, kdo ho vyhodí na dlažbu. Rozebírám si svůj nápad zleva zprava a čím víc o něm dumám, tím mně přijde geniálnější.
Z myšlenek mě vytrhla opět Karin. K mým uším dolehlo, jak říká, že ten důchodce Zuzku pronásleduje už přes půl roku. Prý dennodenně.
„Počkej… To je hrozný…“ spadla mi brada údivem.
„No to je. Zuzka kvůli tomu samozřejmě skoro nespí.“
„A… to si ji jako vyčíhá a přepadne ji odněkud ze zálohy?“
„No… Vlastně ano,“ přikývla Karin.
„Tak Zuzce vyřiď, že jí v tomhle velmi rád pomůžu.“
„A jak jako?“
„No normálka. Toho dědka si vyčíhám já a rázně mu domluvím. Slovně, případně ručně stručně.“
„Co?“ nechápala Karin. Tohle ode mě asi nečekala, ale já se nebojím.
Proto jsem zdůraznil: „Když to ten starej dědek nepochopí, dostane přes držku a bude hotovo.“
„Jakej starej dědek?“ vyjíkla Karin o pár tónů výš.
Ojoj. Je možné, že jsem přeslechl něco důležitého, pomyslel jsem si, ale možnosti jsou v tomto případě jen dvě, tak bych to mohl ještě zachránit: „Počkej… jasně, on je to vlastně invalidní důchodce, já jsem to myslel jako… jakože…“
Nedořekl jsem.
Karin na mě začala nepříčetně řvát: „Ty mě vůbec ale vůbec neposloucháš!!! Invalidní důchodce? Seš padlej na hlavu? Děláš si ze mě prdel? Celou dobu tady mluvím o tom, jak Zuzku už od gymplu pronásleduje duch otce. DUCH – JEJÍHO – OTCE!!! Chápeš? Jejího mrtvýho táty!!!“
Náš spolucestující se výborně bavil a smál se mi přímo do ksichtu. A smál se čím dál víc, protože Karin na mě řvala a častovala mě všelijakými přívlastky ještě dobrou minutu. Nevím, jestli by mi nadávala ještě dál, ale když řekla: „Ty seš fakt vylízanej idiot,“ něco mi cvaklo v hlavě. Takovou jsem Karin neznal. Byl to pro mě šok.
Jak bylo otevřené okénko a vlak stál, přehoupl jsem se přes něj ven a doskočil na násep. V kotníku mi křuplo. Dvě vteřiny potom padla na návěstidle zelená a vlak se pomalu rozjel. V pravé noze jsem cítil drásavou bolest. Krucinálfagot, to bude výron. Měl jsem co dělat, abych se tou bolestí nepočůral.
Karin na mě z okénka něco křičela, ale já nechtěl, aby viděla, jak jsem dopadl. Seděl jsem k vlaku zády, což mělo výhodu, že mi neviděla do obličeje. Jen jsem zvedl ruku se vztyčeným prostředníčkem.
Vlak odjel. Seděl jsem na náspu a měl jsem silný… velmi silný pocit, že z plánované svatby sešlo.
Snažil jsem se dobelhat z náspu dolů. Kotník bolel jako čert. A najednou proti mně stál chlap.
„Chcete nějak pomoct?“
„Ne, to je dobrý…“
„Ale nesmysl, pojďte, podepřu vás.“
„Mám asi výron kotníku,“ řekl jsem.
„Já vím,“ přikývl on.
Belhali jsme se společně. Potřeboval jsem si ulevit, a tak jsem mu vyprávěl, co se stalo. Téměř za každou větou řekl: „Já vím…“ Až mě to naštvalo. Začal jsem na něj křičet: „Co ty víš? Ty nevíš nic, ty… ty… ty…“
„Všechno vím,“ pokrčil rameny. „I to, že ten chlap, co s vámi seděl v kupé, je masový vrah.“
„Cože?“
„No jo. Před chvílí podřízl vaši snoubenku. Nůž otřel vaší košilí. Policii řekne, že slyšel vaši hádku z vedlejšího kupé a když se přišel podívat, byla už vaše snoubenka mrtvá a vy jste právě vyskakoval z vlaku. Policisté mu uvěří, on nemá motiv, vy ano. Bude to na vás… Jen blbec vyskočí z vlaku oknem. Váš útěk budou brát jako přiznání.“
V tu chvíli mě probudila souprava jedoucí velkou rychlostí kolem. Ležel jsem v trávě vedle náspu. Kotník už pořádně natekl a bolel jako čert.
Ten chlap ve snu byl taky čert. A byl to vůbec sen? Co když nebyl. A co ten chlap v tom kupé? A co Karin?
Vůbec… Vůbec netuším… Vůbec netuším, čemu mám věřit… Je mi zima… Celý se třesu. Asi mám horečku. Z vlaku skáče fakt jen blbec.